Itálie - Dolomity 2004

Náš zájezd začal 27.7.2004. Byl pěkný letní den, ráno. Předali jsme Bambusovi šišku salámu a přáli hlavně sobě, abychom přežili cestu. Kolem desáté ráno jsme přejížděli hranice. Celník nás nekontroloval, prohlásil, že devět pasů je na něj moc. V Rakousku jsme si udělali fakultativní výlet do Matthausenu. Za druhé světové války zde byl koncentrační tábor ve kterém zemřelo asi 150tisíc lidí. Bylo to dost deprimující. Prohlédli jsme si baráky, plynovou komoru, pitevnu, spalovnu. Ale ze všeho nejhorší a nejděsivější byly fotografie uvězněných. Bylo to jako nejhorší noční můra, která v mysli člověka zůstane ještě dlouho poté, co ji viděl. Přejeli jsme národní park – Vápencové Alpy. Dojeli jsme někam k Möblingu, našli odpočívadlo a rozhodli se, že tam přespíme do druhého dne.

28. 7. středa

Celou středu jsme strávili v autě. Myslím, že kolem poledne jsme překročili hranice a konečně tedy dorazili do Itálie. Dojeli jsme k Misurině, obhlédli si jezero a rozhodli se, že popojedeme ještě kus blíže k Drei Zinnen. Dojeli jsme k Auronzu di Cadore, kde bylo menší jezírko, hotel a louka s pramenem. To bylo pravé místo ke spaní. Stále bylo krásně. Večer byl teplý do té doby než zašlo slunce. Z našeho základního tábora byl skvělý výhled na Drei Zinnen. V osm večer začala být pěkná zima. Spali jsme na loučce u jezera. V noci asi tak trochu mrzlo.

29. 7. čtvrtek

Tak mrzlo. Měli jsme led na spacácích a autě. Posnídali jsme, rozmrzli jsme. Kolem deváté jsme vyrazili ze základního tábora na vrchol Paternkofelu, který se tyčí do výšky 2744 m. Sluníčko krásně svítilo a hřálo. Vystoupili jsme k chatě Rifugio Auronzo. Odtud se šlo do sedla Paternsattal, blíže k Drei Zinnen. A dále pak po via ferratách nebo chcete-li německý název, tak po Klettersteige k Paternkofelu. Ale to už nás šlo jen šest. Uršula, Bambus a Janina prohlásili, že nejsou blázni a že dál po ocelových lanech nikam nepůjdou. V příručce od pana Freytaga a Berndta sice stálo, že je to obtížná cesta, ale my si z toho moc hlavu nedělali. Teda až do té doby, kdy jsme přišli k traverzu a nejobtížnější části výstupu. Což byla nezajištěná cesta k vrcholu. Teda ona byla zajištěná ocelovými lany, ale my jsme nebyli zajištění. Veškeré naše lezecké vybavení zůstalo v autě v základním táboře. Safa občas volal maminku, no a my ostatní tiše slézali a zase vylézali po ocelových lanech, procházeli se po úzkých římsičkách a raději se při tom moc nedívali dolů. Protože tam byly ukrutné srázy dolů a leckomu se při pohledu dolů dělalo špatně. Teda aspoň mně. Chvílemi jsme si hráli, že jsme nesmrtelní. V průvodci se píše: tato cesta vyžaduje jistou chůzi bez závratí, silné paže a alespoň základní znalosti lezecké techniky. Safa, jak tam tak vyvolával maminku tvrdil, že jestli tohle přežije, tak pak už všechno. Stále jsme se pohybovali ve výšce 2400 m. Jak jsem psala výše asi tak 200 m pod vrcholem jsme došli k místu odkud už nešlo dále. Na to jsme opravdu neměli. Byla tam ocelová lana ve svislé skále. Bez jištění to nemělo cenu. Prostě nemělo cenu si hrát na hrdiny. Aklimatizační vrchol nebyl zdolán. Tak jsme kus poodešli, na širší římse si dali oběd a začali pomalu sestupovat. Po prvním sestupu po ocelových lanech se dostavili euforie z nenadálého výdeje adrenalinu. Nastřádali jsme si adrenalin asi tak na rok dopředu. Humpál se ptal, jestli se nadledvinky z toho nadměrného výdeje nemůžou nějak zbláznit, aby pak fungovaly normálně. Pak nás euforie rychle přešla, čekal nás dost těžký sestup. Scházeli jsme opět po ocelových lanech, dokonce i po žebříku. Nebyla to žádná sranda. Cesta pokračovala k chatě Büllejochhütte, kde byly pozůstatky zákopů a jeskyněk z první světové války. Vůbec nechápu, jak v těch kopcích mohl někdo bojovat. Dále pak do sedla a dále k jezeru Lago di Cengia. Tam jsme si dali odpočinek. Slunce stále dost svítilo a my pokračovali k chatě Rifugio Lavaredo. Cesta opět končila tam, kde začínala, to znamená u Rifugia Auronza. Dále nás čekal jen sestup do základního tábora, přes pastviny s býky. V šest večer jsme byli konečně u auta. Večeře úchvatná – špagety se špagetkou. Pivko na dobrou noc a hurá na kutě. Bylo asi tak půl desáté, když jsme uléhali na dřevěnou lávku. Někdo z nás tak chrápal, do dneška se neví, kdo to byl, jestli Bambus, Čenda či Janina, že lidičky, kteří byli před hotelem se šli na tu lávku podívat, co se tam děje.

30.7. pátek

V noci bylo o poznání tepleji. I ráno. Posnídali jsme Safův salám, který začínal zelenat. Páteční výlet byl na Monte Pianu (2324 m). Má dva vrcholy – jižní a severní. Nejdřív se šlo vybagrovanou cestou pak po asfaltce, po serpentinách, ve kterých se mi v autě dělá nechutně špatně nahoru k chatě Rifugio Angelo Bosi. U chaty bylo dělo z první světové války, které bylo vyrobeno ve Škodovce v Plzni. Na jižním vrcholu bylo dost zákopů a jeskyní. Tento vrchol za první války obsadili Italové a severní vrchol Monte Piany obsadili vojáci Rakouska- Uherska. Bojovali tady mezi sebou v letech 1915–1918. Obědvali jsem na pozici, kde se střílelo po letadlech. Na severní vrchol jsme měli jít jinudy než jsme šli. Safa, Bambus a Uršula šli dobře i bez průvodce. My jsme se z nenadání ocitli někde v komíně na ocelových lanech. Už zase. Jestli ve čtvrtek to byl vejvar, tak tohle byl silný vejvar. Humpál se stále upínal k Beskydům, vyvolával je ve zvláště vypjatých situacích, kdy Italové velmi šetřili na lanech a v místech, kde byste lano čekali, žádné nebylo. Nechtěla bych nás podceňovat, ale stalo se asi to, že jsme zbloudili. Trochu jsme nadávali na pana Franze Hauleitnera, který průvodce napsal. Páč asi měl kaskadéra nebo si všechno nepamatoval až do takového detailu, padala i taková slova, že ten dědek Hauleitnerů má snad Alzheimera a vůbec neví, jak to tam vypadalo a něco sepsal. Uchylovali jsme se i k dost sprostým slovům, která tady raději nebudu psát. Z jižního vrcholu jsme dost klesali, přitom severní vrchol byl tak blízko. Došli jsme ke kosodřevině. To byste nevěřili, jaké je tam dusno, obzvláště, když z paliček ještě padal pyl. Místo jako stvořené pro zmije. Cesta se nám ztratila v té husté kosodřevině. Pak jsme jí objevili a začali konečně stoupat na severní vrchol. Cestou jsme nacházeli kulky z pušek z 1.sv.v. Na vrchol jsme dolezli asi za hoďku. Trojka, která šla normální cestou, tam už na nás čekala. Zpátky se už šlo podle nás dost nudně, tedy normálně.

Ještě ten den jsme přejížděli k Passo de Guia. Zítra nás čeká Monte Cernera. Našli jsme místo na spaní, byla to pastvina, která skrývala nejedno překvapení. Byly tam zákeřné mokřiny, takže třeba Bambus byl v bahně až po kotníky a bahno mu protékalo mezi prsty. Potok, který nedaleko protékal byl dost studený. Dobrý byl tak akorát na chlazení piva. Očista těla byla v potoce dost brutální.Spát jsme šli zase kolem půl desáté. V noci svítil krásně měsíc, sice dost pronikavě, ale byl nádherný.

31.7. sobota

Vstávali jsme kolem půl osmé. Naplánovali jsme si, že sobota bude takovým odpočinkovým dnem. To jsme asi na chvíli ztratili vědomí, či co. Tůra nás čekala jen tříhodinová, zato však s dost prudkým stoupáním. Na vrchol se šlo jak do schodů. Překonali jsme pár ocelových lan. Bambus s Uršulou měli premiéru. Na vrcholu Monte Cernery (2664 m) byl hliníkový kříž a létali tam kavky (nebo nějací podobní ptáci). Poobvědvali jsme salám a vyfotografovali se na vrcholu. Samozřejmě, že Čenda si neodpustil to, že musí být nejvýš a vyšplhal na hliníkový kříž. Roztrhl si při tom kraťasy na zadku. Asi po hodinové siestě na vrcholu jsme vyrazili zpět k autu. Safa někde na cestě zcizil míč. Pak si pro něj přišli dva kluci. Jen tak jsme seděli u auta, jela paní na motorce a položila jí. Bambus byl úplně hotovej, mohl se smíchy potrhat. Zase jsme přejížděli na jiné místo, tentokrát blíže k Piz Boe (soukromě jsme mu říkali Pic Bohouš). Jelikož jsme si řekli, že není co si dokazovat, tak se rozhodlo, že celou neděli budeme lenošit. Dorazili jsme k úžasné řece, myslím že se jmenovala Cordevole kousek nad vesnicí Caprille. Vykoupali jsme se u vodopádů, smyli ze sebe sůl a šli vařit večeři. Vypili pivko a šli spát. Ostatně tenhle rituál – večeře – pivo a spánek od půl desáté byl vlastně pravidelný a neměnný.

1. 8. neděle

Je odpočinkový den. Po snídani se pár z nás vydalo do Caprille, koupit mléko a chléb. Dali jsme si s holkama zmrzlinu, kluci dali přednost italskému pivu, které si koupili k obědu. Oběd byl úžasný jen z poloviny. Konečně bylo něco jiného než těstoviny nebo rýže. A to úplně skvělá bramborová kaše, ovšem ty párky, ble ble. Bylo krásně, já si četla na kameni u řeky Harryho Pottera, někdo hrál karty, někdo se koupal a tak, já vlastně nevím, co dělali, páč jsem na ně neviděla, vím to z doslechu. Kolem páté jsme opět přejížděli ještě blíže k Pic Bohoušovi. Spali jsme u silnice směrem k sedlu Pordoijoch. Večer byl pro někoho asi dost zajímavý. Hlavně tedy pro ty, kteří se rozhodli strávit večer v autě. Já si raději venku před autem četla, sice tam byla zima, zato čistý vzdoušek. Byla docela zima, spali jsme ve výšce asi 2000 m.

2.8. pondělí

Autem jsme vyjeli do sedla Pordoijoch (2239 m). Odtud pak lanovkou na Sass Pordoi (2950 m). Svítilo sice sluníčko, ale v těchto metrech byla poměrně zima. Šlo se pěknou cestou v krajině, která připomínala spíše měsíční krajinu, plnou kamenů. Stoupali jsme pomalu ale jistě ke svému nejvyššímu vrcholu. Piz Boe měří 3152 m. Na vrcholu byla chata, Madona a telefonní vysílač. Byly odtud krásné výhledy. Cestu dolů jsme měli naplánovanou podle průvodce. Nejdříve jsem scházeli po kamenitém svahu až k rokli Pigulerzschlucht. Byly zde zbytky sněhu. Museli jsme čekat až skupinka, která šla roklí nahoru překoná právě ten kus sněhu. Kdyby tam toho sněhu bylo více, tak průvodce upozorňuje na to, že je nutný cepín. Jo kdyby. Podle průvodce jsme došli správně až k chatě Franz-Kosnter-Hütte. A pak se stala ta nemilá věc. Odbočili jsme na nesprávnou cestu. Zde je nutné dodat, že Italové se značením cest nemohou nijak pyšnit. Značí je velmi sporadicky a blbě. Místo abychom se vraceli k sedlu Pordoijoch, kde měl být německý vojenský hřbitov, scházeli jsme někam k Arrabbě. Jak říká Humpál: je to sice horší cesta, ale zato je to dál (tzv. Černochova zkratka). Takže jsme po sestupu došli někam, kamsi k nádrži s vodou. Byl zde i pramen a stůl s lavičkami. Tak jsme si dali svačinku. Museli jsme zvolit alternativní cestu směrem přes hřebeny, tam kde měl být ten hřbitov. Kdosi byl tak nechutně optimistický a říkal: to bude za támhletím prvním hřebenem….Hovno hovno zlatá rybko. Ani za prvním hřebenem ani za druhým, ba ani za tím třetím. Teprve když jsem překonali, jako horský kozy, tři hřebeny (někdo si vzpomněl na pohádku za sedmero horami, sedmero řekami…..) spatřili jsme na dalším kopci ten hřbitov. Lezli jsme k němu skoro po čtyřech. Hřbitov byl kruhová stavba s pomníčky kolem dokola. Došli jsme k autu nasedli a odfrčeli za Marmoladou. Bambus po tomto výstupu prohlásil, že má plán, jak vystoupí na Marmoladu. Koupí si prý plechovku s marmeládou a stoupne si na ní. Asi měl nějaké špatné zkušenosti s výstupem k německému vojenskému hřbitovu nebo se snad mýlím Bambusi?

Ve městě Canaize jsme nakoupili nějaký chléb a dojeli k parkovišti pod severní úbočí Marmolady. Večeřeli jsme luncheon a kaši. Ještě téhož večera jsme žili v přesvědčení, že zítra pojedeme na Marmošu lanovkou……., páč po ledovci teda rozhodně šplhat nikam nebudeme.

V noci svítil krásně měsíc, Safa spal úplně jinde než všichni ostatní, protože prohlásil, že Bambus a Humpál strašlivě chrápají a on za takového chrapotu nemůže spát, ani když má špunty v uších.

3.8. úterý

Kdo by tušil, že spíme na heliportu. Ráno v šest nám nad hlavami prosvištěla helikopotvora. Přistála. Pak odlétla a zase přiletěla, přistála, odlétla, a tak to šlo pořád dokola. Řekli jsme si, že Italové zase někde staví nějakou lanovku. To byl dobrej vtip. Akorát, že tu lanovku stavěli na Marmošu. Takže stěrka. To jsme zatím nevěděli. Takže jsme s klidem posnídali, mezitím přilétla další helikopotvora, udělala efektní otočku a přistála. Odjeli jsme k dolní stanici lanovky a definitivně zjistili, že lanovka se opravuje. Funivia Marmolada se nekonala. Potkali jsme Čechy, tak jsme se zeptali, kam jdou. Prý k chatě Rifugio Falier. Tak jsme se rozhodli, že půjdeme také tam, a když to půjde, tak ještě výš k Bivacco M. Dal Bianco. Bylo krásné slunečné dopoledne a my se vydali na cestu. K chatě Ombretto to byl spíš běh než chůze. Prodávali tam přírodní jogurt a mléko, přímo od krav, které se poklidně váleli na louce a přežvykovali. K chatě Falier to byl kousek. Tam jsme poobvědvali, opět salám, tentokrát se sendvičovým chlebem, který chutnal spíše jako ranní vánočka. Užuž jsme si rozdali poslední salám, někteří ho strčili dokonce do úst, ale raději ho rychle vyndali, protože se u chaty objevila Uršula a Janina, o kterých jsme si mysleli, že to stejně jako Bambus a Safa vzdali. Tak jsme jim dali tyto poslední zbytky a odkráčeli směrem k bivaku. Trochu mi unikalo, proč jsem se vlastně drápala někam vzhůru. Bolely mne nohy a stejně tak ostatní. Ve stěně nad námi pod převisem bivakovali dva horolezci. Stěna byla dost vysoká, převis taktéž. Nakonec jsme dorazili k malé boudičce, která se nazývala bivak. Bylo tam devět postýlek, stoleček, nějaké jídlo. Zapsali jsme se do vrcholové knihy. Foukal zde vítr a zatáhlo se. Při sestupu suťovým polem začalo trochu poprchávat, tak jsme trochu zrychlily krok, dokonce se i blýskalo. Za dvě hoďky jsme dorazili k autu, kde ostatní hráli karty. Od této chvíle nás čekala samá pozitiva. Přejížděli jsme k jezeru Lago di Garda. Tam jsme tedy v úterý ještě nedorazili. Nakonec jsme skončili někde u nějaké vesnice v kukuřičných lánech u řeky Piavy. Byli jsme se tam koupat, navečeřeli jsme se, postavili stany a šli spát.

4.8. středa

Ráno jsme se nasnídali, nasedli do auta o už opravdu dojeli k Lago di Garda.

Je to bigózní jezero, kde zvláštně působí termika, proto tam bylo dost surfařů. Bylo tam zvláštní počasí. Tak jako pořád mlha, vlhko a teplo. Ubytovali jsme se v kempu AZZURRO. Převlékli jsme se a vyrazili se koupat. Jezero bylo nádherně čisté a teplé. I vlny se tu a tam objevili. Oproti moři to mělo řadu výhod – nebylo slané, neplavaly zde žádné sépiové kosti…..


Bambus byl ve svém živlu. Ve vodě strávil s holkama něco přes hodinu. Je to vodní zvíře. Představoval čelisti a Míša byla jeho vděčnou obětí. Ona se totiž lekla, i když věděla, že je to Bambus, kdo jí pod vodou chytá za nohy. Povečeřeli jsme, tedy oni, ne já. Já a Míša jsme si četli v autě. Já konečně dočetla druhou knihu, Míša usnula. Tak jsme ji vzbudila a odešly jsme za ostatními na pláž.

5.8. čtvrtek

Ráno jsme posnídali, šli se vykoupat a poté část z nás odjela do Arca lézt. Auto jsme zaparkovali ve staré části Arca, kde byly hrozně uzoučké silnice, do jedné, která měla na šířku 1.80 m, se naše auto opravdu nevešlo. Nechali jsme auto na parkovišti a stoupali olivovým hájem, ve kterém řvaly cikády jako krávy, ke skalám. Pojedli jsme u mapky skal, ochutnali zelenou olivu a zelený fík, nic moc. Bylo ukrutné vedro. Nejdříve jsem lezli po takové nahnuté plotně, což nebylo vůbec těžké. Bylo tam hodně lidí. Dokonce i nějací Slováci – otec se synem. Taky tam byl pán, který měl zuby jako upír na sobě asi tak deset kilo fitinek (nevím k čemu je tady potřeboval) a s sebou psa Felixe záchranáře. Čenda pak našel jinou skálu, dala jsem jí soukromý název – dávačka. Seděli jsme v jakémsi starém domě u skály bez střechy, cikády řvaly. Humpál a Čen šli přivázat nahoru lano. Humpál pak slaňoval dolů a najednou se tam objevila veveruška, maličká, vypadala asi jako ta, co hrála v Době ledové. A metla to kolem Humpála střemhlav dolů s vykulenýma očima. Rozhodně byla rychlejší než Humpál. Čenda jistil ze shora, já lezla. Ha ha. To byla dávačka. Vylezla jsem asi tak do půlky, zmožená, zpocená, jako kdyby mě někdo poléval. Výš to opravdu nešlo. Tam co já vylezl i Čenda, ostatní byli tak asi dva metry nad zemí. Když jsem šla střídat Čendu v jištění, tak se mi pod rukou utrhl kámen a spadl dolů. Jenže já si nevšimla, že padá dolů, tak jsem nekřičela a Safa z toho utrpěl nervový šok, protože ty kameny spadly tři a je štěstí, že nikoho netrefily. Říkali, že jsem vrah a zabiják.

Při zpáteční cestě jsme nakoupili a jeli k jezeru. Vykoupali jsme se, snědli na pláži meloun a šli vařit večeři. Večer se hrály žolíky, někdo šel na procházku. Uršula našla míč. Pak jsme ulehli. Já a Uršula ven před stan. Vylezla paní z Nizozemí, která spala přes silničku pod našimi stany a ptala se nás anglicky něco v tom smyslu jako: Have you a tent? A já ji na to odpověděla, také anglicky: I don´t understand. Jdi si lehnout. To jsem říkal té paní. Míša pak prohlásila, že stan té Holanďanky vypadá jako bunkr. A pak jsme usnuli.

6.8. pátek

Ráno se nás ptali lidé z okolních stanů odkud jsme. Asi jsme v noci byli krapet hluční, či co. Stejně jsme ten den odjížděli do města Romea a Julie do Verony. Zaparkovali jsme na parkovišti u Lidla a šli najít restauraci, kde bychom se naobědvali. Našli jsme pizzerii, dali si výbornou pizzu a pak ještě zmrzlinu. Pak jsme se teprve vydali hledat balkon, kde Julie říkala Romeovi: ach Romeo proč si jen Montek. Průchod k tomuto balkonu byl oblepen žvýkačkami a na nich nalepenými papírky se vzkazy. Našli jsme i amfiteátr. Bylo to kolosální.Tím naše procházka po Veroně skončila. Nakoupili jsme v Lidlu, to je strašný obchod a vydali se na zpáteční cestu směrem k domovu. Ještě v pátek navečer jsme dorazili opět k Piavě asi tak pět kilometrů před Belluno. Spali jsme na takovém štěrkovém parkovišti, kde to smrdělo. Uršule se zřejmě nechtělo spát, protože řvala jako zminutá, Bambus po ní házel kamením, pak Jana s Uršulou zjistili, že jsme je s Míšou přelstily a že měly spát uprostřed a né na kraji, ale nepřepraly nás.

7.8. sobota

Celou sobotu jsme strávili v autě. Odpoledne jsme překročili hranice mezi Itálií a Rakouskem. Dojeli jsme zase tam, kde jsme spali první den. Večeřeli jsme a začalo pršet. Tak jsme seděli v autě, poslouchali hudbu, četli si úryvky z knihy Vybíjená od M. Viewegha. Vysávali nás tam komáři. Humpál řval, že zabíjím komáry pěstí a že to bolí, pche. Měli jsme disko trysko. Stany jsme si stavěli za pořádného lijavce. A tady mé zápisky končí. Kruh se pomalu začal uzavírat.

8. 8. neděle

Posnídali jsme a vyrazili dom. Druhý den v autě, už nám začalo hrabat. Po poledni jsme překročili hranice a dorazili do své rodné vlasti. Vítaly nás prostitutky kolem silnice, zajímavé je, že v Rakousku a v Itálii jsme prostitutky kolem silnic neviděli. Kolem půl třetí jsme dorazili domů. Kruh se uzavřel.

Zapsala Káča,nafotil Humpál.


Seznam cestujících: Káča,Monička,Mí­ša,Uršula – Matka,Janina,Hum­pál,Bambus – Ruprecht,Safa – Krtek,Čenda