Ukrajina 2008

17.7.2008

Složení cestujících: já, Ivet, Janák, Niki, Ívi, Míša, Vančis, Safa, Mlíko, Tom, Aduš, Ruda a Lenka.
Odjíždíme z bus. nádraží Florenc „žluťákem“ do Košic. Ve vlaku z Plané do Prahy malý incident mezi Janákem a Ivet. Janák málem Ivet zlomila nohu, která bolestí křičela „ otočte vlak“ 
Ve žluťákovi pouštěli jeden děsnější film než druhý.

18.7.2008

Do Košic přijíždíme s malým zpožděním, zjišťujeme, že bus do Užhorodu odjíždí každou chvíli. Jízdenky kupujeme až u řidiče, se kterým je teda opravdu „radost“ kšeftovat. Jeho kurz slovenské koruny k české je 1:1. Dostáváme imigrační karty, které musíme vyplnit – ovšem nedostáváme k nim návod na vyplnění, proto s tím máme krapet potíže, které se projeví na celnici. Protože moje karta je nedostatečně vyplněná. Ale vše se obešlo bez nějakých velkých akcí.
Cca v 10:35 přijíždíme do Užhorodu, kde se na nás vrhnul vekslák a chce s námi směnit peníze. Dolary se mu až tak nelíbí. Peníze raději měníme ve směnárně. Autobusové nádraží je dost šílené, tak odcházíme raději na vlakové, kde čekáme do 16 hod. na bus do Usť Čorné. V 16:15hod. odjíždíme maršutkou (takový dost malý bus), nevíme co nás čeká. Asi po 4 hodinách jízdy toho máme plné zuby, prší a rozbité silnice už nás dost vyklepaly. Zastavujeme v nějaké vesnici, kde nějaká babuša trhá trávu nebo snad jí hlínu nebo co. Dochází k výměně řidičů a my se dozvídáme, že ještě půl hodiny a budeme na místě. Do Usť Čorné přijíždíme po 20hod., hledáme místo na spaní. Nakonec spíme na bývalém nádraží, kde ovšem není ani budova ani koleje.

19.7.2008

V noci pršelo, což bylo pro některé (Ruda s Lenkou) dost nepříjemné, protože měli stan určený možná tak do pouště. Ještě ke všemu ráno přibíhá pes a jí jim snídani – nepříjemné. Vstáváme celkem pozdě, není moc pěkně. Vyrážíme do příšerného kopce a celý den se bohužel náklon krajiny nemění (pozn. Vančis a Ívi na něčem sjíždějí). Obědváme na místě, kde jsme si mysleli, že je podle mapy kóta 1362, což se později ukázalo jako nepravdivé. Červená turistická značka, která vedla z Usť Čorné dávno zmizela. Hledáme vodu, nacházíme Rusy, kteří nás vyvedli z omylu, kde že se to nacházíme. Náš cíl Tempa je zatím doooost daleko. Náhle se celkem motáme v bukovém lese, ve velmi hustém bukovém lese. Pochod zpátky na louku a rychlé rozhodnutí postavit stany, protože se blíží déšť. (Pozn. Rozsypala jsem pepř Janákovi do ponožek (omylem) – celý stan je provoněn pepřovou vůní, Niki před usnutím odrovnala mě i Janákem hláškou „na jeleny“ a Safa zvýšil kurs 90:10 – do ztracena).

20.7.2008

Ráno bylo krásně, až do příchodu Rusů, kteří nás opět vyvedli z omylu. Ukázali nám cestu bukovým lesem. Pochod opět z kopce do kopce, cestou necestou, polem nepolem. Teprve po 3hod. přicházíme na náš první vrchol Tempu. Dost tam fúkalo. A kdo, že tam byl první. No přeci Vančis. (pozn. na něčem určitě jede, po příjezdu nutný odběr krve , z moče nic nezjištěno). Později zjišťujeme na čem ujíždí. To byste neuhádli. Stačí totiž tang. Vrcholové foto, oběd. Cestou z Tempy nás dojíždí mladík na koni.
Odcházíme směr na Kepuli a Kurjatsku. Stále fúká. Protože nemáme vodu, tak stateční mužové se vydávají k dalekému prameni. Hledáme místo na spaní, protože zprava pořád fúká, musíme slézt z hřebenu na levou stranu. Místo bylo dost z kopce, ale nedalo se nic dělat. Večer čekáme na mraky, okolo přejel nějaký náklaďák (to ještě nevíme, že druhý den se tím svezeme). Ívi při čekání na mraky stále napadá starší, ale stále mladé osoby, nejapnými poznámkami o jejich stáří (pozn. máme vyndavací zuby a oblíbená Safova hláška: „Co říkala….že si debil…jeď….“ – že nevíte z jakého filmu to je? – no přeci z Divokých včel)

21.7.2008

Svítí sluníčko, ovšem od západu pořád fúká. Vycházíme na Unharskou, kopec jako prase, fúká čím dál víc. Divíme se, jak na tyhle kopce může vyjet to jejich auto. Zjišťujeme to velmi záhy. Na Unharské možné vlastně už na Dohajské se fotíme. Sledujeme mumraj u jezera pod námi. Cestou necestou nás potkává RUSKÝ ZYL, což je to jejich auto, které podle nich zvládne vše. Ze Zylu na nás volá Čech Honza, jestli nechceme svézt, že jedou do Usť Čorné. My ovšem jdeme na druhou stranu na Bliznici. To ovšem není pro ně problém a nabízejí, že nás kousek popovezou a pak se vrátí. No, tak nasedáme na korbu, kde jsou s Honzou Ukrajinci Vasil a další. Vasil volá, že jsme jako okupanti, když se ze všech stran snažíme vylézt na korbu. Zyl ovšem po našem vpádu nejede, uvařil se. Honza nám vypráví, že pijou už od pěti od rána. Taky vypráví, že tohle auto nemůže řídit každý, protože se snadno převrací. Dostávám strach. Řidič Kolja někam odchází s prázdnýma rukama. Dostáváme napít vodky, asi oslepnem . Vasil nám vypráví jak v Táboře rekonstruoval Komerční banku, a taky jak jsou ukrajinské manželky hrozné. Kolja přichází s nějakými láhvemi s vodou. Divíme se, kde je vzal. Ruský Zyl se rozjíždí a my na vlastní kůži poznáváme, co všechno vyjede, protože řidič po chvíli opouští cestu a vydává se přes kosodřevinu směrem k ledovcovému kotli. Dostávám ještě větší strach. U ledovcového kotle Kolja zastavuje tak 2 metry od kraje. Nemůžu se ani nahnout přes korbu, abych to pořádně vyfotila, jak je mi úzko. Jsem rozhodnutá vyskočit pokud Kolja dál pojede po kraji ledovcového kotle. Nakonec se vrací na cestu a zastavuje, že už musí jet. Popovezli nás sice jenom 1/2 km, ale zážitek je to na celý život. Děkujeme jim, dáváme krabičku cigaret, jeden Ukrajinec, který sotva stojí, chce po mě tel. číslo. Ruský Zyl se vrací zpět, my kráčíme směrem k Bliznici, která je vzdálená asi 10 km. Vítr se mění ve vichřici, má tak 180 km/h v nárazech možná 200. Začíná pršet a Bliznice se ztrácí v mlze. Pro špatné počasí, malou viditelnost a vichřici vzdáváme vrchol a dáváme se na ústup. Alternativní cesta vede do Svidovce, scházíme po sjezdovce, pak po hnusné cestě z kopce dolů. Přicházíme ke kolibě, dáváme si pivko. Chceme i něco k jídlu. Ale nic prý nemají. Aduš, Tom, Lenka a Ruda odchází spát do hotelu, my spíme u potoka na loučce.

22.7.2008

Na cestě pod námi už od 5 od rána jezdí náklaďáky. Po snídani padne rozhodnutí, že se půjdeme umýt do potoka. Nevím, zda to byl nejlepší nápad vzhledem k teplotě vody blízké bodu mrazu. Voda byla ukrutně studená, ale fakt ukrutně. Když se namáčíme, málem z toho máme infarkt. Řidiči okolo projíždějících aut z toho ovšem mají atrakci.
Dostáváme sms, že čtyřka A+T+R+L odjeli do Kvasů. My se ovšem večer dohodli, že pojedem do Lazeščiny a pokusíme se o zdolání Hoverly. Kupujeme si chléb, který je zde levný, jen za 2 Hřivny. Plán cesty je takový, že se přes Jasinu dostaneme do Lazeščiny místní dopravou. Ptáme se místních, kdy pojede bus. Na to nám nikdo nedává jasnou odpověď. Většinou slyšíme „ja neznaju“, což je asi na UA oblíbená odpověď. Slyšíme, že možná za 1/2 hod. možná za hodinu pojede bus. V magazinu (místní obchod) potkáme Čechy, kteří kvůli špatnému počasí jedou dom. Prší. Po 2hod. stále na stejném smrdutém místě na zastávce, odcházíme, protože jediný bus, který jel, byl tak plný, že nás nevzal. Jdeme na želez. zastávku. Místní tam také stojí, což je zde známka toho, že něco pojede. Jízdní řády totiž neexistují. Přijíždí vlak a v něm je naše zbloudilá čtyřka. Ve vlaku jde zakoupit vše od borůvek, přes oblečení až po nerezové nádobí :-o Vystupujeme v Lazeščině, což se ovšem nedá říct o Rudovi a Lence, kteří nestihli vystoupit. Proto hledáme místo, kde bychom se schovali před deštěm a počkali na ně. V magazinu u nádraží nás prodavačka velmi „mile“ odmítla, s tím, že ve vesnici nic není. Po dalším doptání, odcházíme do „centra“, kde nacházíme hospodu spíše však hampejz s komnátkama, takže odcházíme jinam. Čekali jsme v nějakém grilu či spíše hospodě. K jídlu nic nemají. Ptáme se na ubytování, ovšem počet 13 je pro ně nepředstavitelný, takže nás nikdo ubytovat nechce. V jediném hotelu, odpovídá barmanka na naše otázky stále jenom „yes“ a to i na otázku: WHERE? Konečně přijíždí R+L, a my se rozhodli, že budem spát na nějakém pódiu u místního kostela. Rozdělujeme si noční hlídky, kdyby náhodou měl někdo zálusk na naše věci. Nazýváme se uměleckým souborem z Čech, pro místní jsme opravdu atrakcí. Celou noc leje.

23.7.2008

Stále leje. Nikdo nás nepřepadl, neukradl ani neokradl. Snídáme a stále leje. Odcházíme na bus. V 11hod. to má jet, jenže nic nejede. Pak sice jo, ale pro změnu nás nebere. Ivet s Mlíkem zkouší stop, a stopli bus . Odjíždíme do Rachova. Hledáme bydlení v turbáze, kde ovšem mají plno. Ale jenom možná. Domluva je opravdu katastrofální. Před turbázou nás odchytla podivná babice, která nás láká do svého domu, že nám ukáže komnátky. Jdeme se podívat a jsme otřeseni. Dveře jako pro trpaslíky, strašně to tam smrdí, koupelna hrůzostrašná. Babice říká, že za 50 hřiven na jednoho. Odpovídáme, že se musíme poradit, ale už víme, že tam teda spát nebudeme. Zkoušíme infocentrum, pán někomu volá a hle máme ubytování. Ve čtyři nás má vyzvednout Sergej, který nám pronajme chajdu. Mezitím jsme zašli na oběd na Staré místo. Pak čekáme na Sergeje. Jedeme starou sanitkou na chatu, která je v kopci na Rachovem. Luxusní chajda, Sergej nám ukazuje „ruský titan“, což je asi bojler, pod kterým se zatopí a bude teplá voda. Pak Sergej odjíždí, aniž by si vzal telefonní číslo, peníze nebo číslo pasu. Prý, až budeme chtít jít pryč, tak mu máme zavolat. Koupeme se v teplé vodě, oždibujeme maliny a kocháme se krásným výhledem. Čtyřka zůstala v Rachově. Spíme v postelích.

24.7.2008

Někteří z nás (já, Safa a Mlíko) vstáváme v osm hodin jejich času do slunného dne. Než se ovšem i ti, co vstali později, stačí nasnídat, začíná pěkná buřina a prší. Takže jsme šli spát  Mlíko nám četl něco z časopisu. Po obědě, jsme se začali oblékat, že teda vyrazíme ven, ale zase začala bouřka a pršet. Tak jsme se rozhodli, že si zahrajeme nějaké hry. Ležíme všichni v posteli, vyprávíme si příběhy. Celý den byly bouřky a pršelo. Navečer přijel Sergej, podívat se,jestli jsme v poho, říkal, že předpovídají povodně.
Něco málo hlášek z průběhu dne: „Zvedni nohy…To bych je musel vyndat nejdřív z tvých půlek“, „nezvedej mi prsa, nemůžu dýchat…“

25.7.2008

Ráno vstáváme brzo, kupodivu neprší. Uklízíme chajdu, stále neprší. Míša závodí s námi ostatními, že nebude v balení poslední. Nikdo neví, jestli byla poslední, ale snažila se….Voláme Sergejovi a odcházíme do Rachova. Sergej na nás čeká cestou v autě jako nějaký mafián. Rozhodli jsme se, že se vydáme na starý židovský hřbitov. To by ovšem popisky a mapa musely souhlasit. Ani místní nevědí, kde je. Zato jsme se Safou viděli spadlý dům i se strání díky vytrvalým dešťům. Hledání žid. hřbitova vzdáváme, jdeme najít bus a odjezdy do Solotviny. Na odjezd busu se ptáme paní na nádraží, co prodává lístky. A ona nám odpovídá – „JA NEZNAJU“, i když má před sebou comp s jízdními řády. Naštěstí nám radí nějaká ochotná paní, která vypráví, že pracovala několik let v Praze v bance. Lístky nám prodali jenom do Velkého Byčkova. Moc nechápeme proč, ale je nám řečeno, že Solotvinu v compu nemají! Lístky z Byčkova do Solotviny si kupujeme u řidiče. Na nových sedačkách sedí smrdutý pán, který se utíral do závěsů. Safa o něm tvrdil, že v pytli co s sebou nese, má ten smradlavý pán, metrák siláže a mrtvá kuřata  tak asi takový to byl smrad….
Do Solotviny jedeme kolem Tisy, která je opravdu na pokraji rozlití se do kraje. U ukrajinského středobodu Evropy se stane něco podivného, neslýchaného a nevídaného. Do busu vchází policista (oni od středobodu dál mají závory na silnicích – nevím ovšem proč) a přes celý bus ukáže na Safu a vykřikne passport kontrole. Spolucestující Ukrajinci mu začnou vysvětlovat, že jsme Češi, to ovšem policajta ještě víc utvrdí v tom, že nás všechny musí zkontrolovat. Ptá se, kde jsme byli, co tady děláme a tak. Kontroluje imigrační karty v pase. Nakonec asi nic nenašel, takže odešel a my mohli jet dál. Pak nám Ukrajinci říkají, že chtěl peníze a kdybychom neměli imigrační karty, tak nás tam sebere, dokud mu nezaplatíme. Smrad v buse z pána sílí, sluníčko svítí, neprší.
Vystupujeme nebo spíš vypadáváme z busu, protože nás babky nabízející komnátky nechtějí nechat vystoupit. Odmítáme komnátky a jdeme směrem k solnému jezeru, od kterého všichni odcházejí, jenom my přicházíme. Proč asi? Že by se blížila bouřka a déšť…. Ještě před deseti lety to byl opuštěný kraj se zchátralými solnými doly. Ovšem za deset let toho stihli Ukrajinci hodně. Ze solného jezera udělat byznys nevídaných rozměrů. Všude neuvěřitelný nepořádek, záchody opravdu ale opravdu nechutné, studená sprcha. Stany stavíme na vyvýšenině uprostřed jezera, všude se válí petky.
Večeříme svíčkovou. Bohužel jenom z pytlíku a k té opravdové to má opravdu daleko. 
Večer návštěva jedné z hospod, kde vyhrává muzika, kde se stala taková malá nepříjemnost.

26.7.2008

Ráno leje, sklízíme stany, které jsou zabahněné. Čekáme jako obvykle na bus u silnice, naštěstí nás bere první, který přijel. Prý je to nějaké špatné, někde je už na silnicích voda. Jedeme do Mukačeva. Náš cíl je mukačevský hrad. Pak jsme zašli na večeři, prohlédli si město a za tmy jdeme na nádraží, kde máme batohy. Čeká nás ještě jeden velmi intenzivní zážitek se smradem. Kupujeme lístky a najednou z ničeho nic se za námi zjevil dědula, který smrděl tak, že se nám z toho chtělo zvracet. Janák to velmi trefně popsala – „ten dědek smrdí, jako kdyby se právě posral“ a myslím, že nebyla daleko od pravdy. Na mukačevském nádraží jsme čekali do jedné hodiny po půlnoci než nám pojede vlak do Užhorodu. Několikrát nás za tu dobu navštívil smradlavý dědek, který žebral. Pak přijel vlak a my si přáli, aby tam dědek nenastupoval. Jenže při naší smůle, jsme vlezli do vagónu, kde seděl dědek. Tudíž jsme prchli asi o dva vagóny dál. Jenže dědek se vydal během cesty na průzkum vlaku, Safa se ho chvíli snažil zdržet tím, že držel dveře mezi vagóny, to ovšem nepomohlo. Potom jsme usnuli. Několikrát během cesty zařval Safa „dědek“, což znamenalo, že se smradlavý dědek blíží. Ten smrad byl fakt šílený.

27.7.2008

Asi ve čtyři ráno jsme dorazili do Užhorodu. Někteří se šli ještě dospat do suterénu nádražní haly, někde kde byly záchodky. Ráno jsme pak jeli do Košic. Na hranicích nás Slováci kontrolovali, chtěli vidět i obsah krosny. V Košicích jsme měli pak dostatek času na průzkum centra, kde byla fontána a hrála tam hudba, takže jsme tam chvíli odpočívali. Pak si dali večeři a frčeli na nádr, protože nám měl jet žluťák. Že někteří z nás nemohli poslouchat hudbu, protože nešel zvuk nám fakt nemohlo zkazit radost.
Radost nám kazilo jenom počasí, v červenci Ukrajinu nebrat. Jen tak tak jsme ujeli povodním.

28.8.2008

Brzo ráno jsme dorazili do Prahy, rozloučili se a vyrazili každý ke svému domečku.


Káča