Než vám začnu vyprávět zážitky z Itálie, viděny mýma očima a
vyjádřeny mýma slovama, přečtěte si tuto báseň, kterou jsem viděla
v den našeho odjezdu. Tak tady je:
Cestujme.
Ale kam? Ptám se.
Domů.
A kde to je? Ptám se.
Uvnitř.
Odpoví hlas.
A teď to vyprávění. Jsou to zážitky, tak jak je vnímám já, možná od
ostatních uslyšíte něco jiného. Každý si pak může z těch mozaiek
jednotlivých vyprávění utvořit jedno vlastní.
22.7. pátek
,Dopoledne jsme nalodili Humpálovo auto, značky Škoda Felicia (ještě má určitě jiné označení, ale na to nejsem odborník – zeptejte se Homoje či Safy, ti mě zkoušely z různých značek aut, když jsme jeli po dálnici. V tak malém autě bylo dost věcí. Na střeše čtyři kola, vevnitř pět lidí a věcí moooooc. Z Plané jsme odjížděli v půl třetí, až paní Semrádová dosmažila Safovi řízky. Když pro mě přijeli, bylo v autě už dost plno, řekla bych. Vzadu nebylo moc místa, nikdo z nás neměl nohy na podlaze. Homoj jel chvílema s helmou na hlavě. Cesta neubíhala, hlavní navigátor Homoj celou cestu odnavigoval výborně. Dík si zaslouží i Humpál, který odřídil celou cestu sám. Cesta vedla přes Strážný, Mnichov (odvážně jsme se pustili do takové akce, že jsme projeli centrem Mnichova) a pak svištěli dál na Innsbruck. Ten už jsme projížděli v noci. Postupně jsme projeli tři země – Německo, Rakousko a v noci jsme byli v Itálii. V půl jedné už toho všichni měli dost. Ale jelikož dost dlouho pršelo, tak nám chvíli trvalo, než se našlo vhodné místo ke spaní. Tím vhodným místem nakonec bylo odpočívadlo se štěrkem u řeky, silnice a železnice. Romantičtější místo si nikdo nedokáže představit. Nutno dodat, že autem jsme kromě řidiče Humpála, navigátora Homoje, jeli ještě tři – já (Káča), Safa a Póča. Monča s Čendou vyjížděli busem z Českých Budějovic v době, kdy my se ukládali ke spaní na tom šíleném místě.
,23.7. sobota
,Vstávali jsme velmi brzo. No možná bychom spali déle, ale máme mezi sebou ranního prudiče, který nenechá ostatní spát. Když se ho zeptáte, proč budí ostatní, tak odpovídá velmi podivně a to, že prý nechce být vzhůru sám. Můžete hádat, kdo tím ranním prudičem je? Určitě v průběhu tohoto vyprávění to na něj prásknu. Posnídali jsme zapařené řízky a vyrazili dál směrem na Trento. Do Trenta měli dorazit Monča s Čendou. Už když jsme tam přijížděli my, ti dva už seděli v parku. Štastně jsme se shledali a domluvili se, že zkusíme dojet do kempu Azzurro ve vsi Campagnole, kde jsme byli i v loňském roce. Docela naivní představa, že tam bude volno. Ale štěstí nám opravdu přálo, pan domácí pro nás našel místo na takovém vyvýšeném místě, trochu se divil, že tím autem přijelo pět lidí, pořád mi to nevěřil, ale ubytování jsme měli. Vyložili jsme auto a Humpál s Homojem vyrazili pro M+Č do Trenta. Já, Safa a Póča jsme mezitím postavili dva stany a naházeli do nich tu hromadu věcí. Nejvíc natěšení jsme byli na koupání v jezeře. Oproti loňsku bylo jezero dost studené. Ale byla to nádhera. Ostatní dorazili asi za tři hodiny. Postavil se třetí stan, dojedli se zásoby z domova a šel se zakončovat den. Toto zakončování dne, které se bude opakovat až do konce této výpravy, bych soukromně nazvala „večerní rituál“. Ale nebojte se. Nikoho jsme neobětovávali, ani jsme nic a nikoho nevzývali. Rituál spočíval v tom, že na kamenitou pláž se donesli karimatky, pivo a nějaké dobrůtky. Pivo se dalo chladit do jezera, k tomu bylo potřeba postavit tzv. ledničku. Kluci si na ní vyhráli, jako malé děti, když staví hrady z písku. Když bylo pivo jakžtakž studené (opravdu vychlazené nebylo nikdy), bylo vypito, dobrůtky byly snědeny, karimatky odneseny a šlo se spát. To je ten slavný rituál. A ten se opakuje každý den. Až na to, že některý den, Póča pivo neměl, ale to moc předbíhám, všechno se dozvíte.
,24.7. neděle
,Opět jsme vstávali brzo. Nejdřív bylo vzhůru ranní ptáče, pak já, protože jsem byla nejblíž a pak jiní v ostatních stanech, kteří nás slyšeli mluvit. Už teď vám možná je jasné, kdo tím ranním ptáčetem je. Ráno neslibovalo moc pěkný den. I přesto jsme vyrazili ke skalám do oblasti Naga. Teoreticky jsme měli vše pěkně nastudované podle manuálů, ale realita je leckdy jiná. Podle manuálu jsme měli narazit v Nagu mezi vinicemi na parkoviště, to se nám nezdařilo, ale skály jsme našli. V Nagu je velikánská oblast na lezení, rozdělená na sektory. Protože je to vyhlášená lokalita, lidí tam bylo taky dost. My jsme nakonec skončili asi v sektoru B. Skály to byly vápencové a některé dost vysoké. Počasí se během dne nakonec umoudřilo a slunce pařilo. Nejvíce by o vedru mohl vyprávět Safa, protože ten se potil nejvíce. Dokonce se odvážil natolik, že se svlékl do červených trenek s bílými puntíky. Ze začátku jsme moc nevěděli jakou obtížnost lezeme, protože jsme nedokázali sjednotit manuál se skutečností. Ale ten den jsme viděli malé zvířátko, které nikdo z nás ve volné přírodě zatím nespatřil. Nejdřív ho viděl Póča, nikdo mu nechtěl věřit, teda hlavně já. Póča je hlavní motýlí znalec. Pojmenoval každého motýla, který okolo letěl. Ale jelikož nikdo z nás tolik motýlů nezná, museli jsme mu to věřit, i kdyby nás balamutil. Pro něho byli všichni motýli buď otakárci, okáči nebo něco podobného. Prý má doma sbírku motýlů, ale zatím na ni holky neláká. Ten motýlí balamutil totiž viděl, jak ze skály vylezl štír a pak zase zalezl. Tak jsme tedy číhali u díry a čekali na štíra. Nakonec opravdu vylezl, takže Póča nekecal. Byl to takový malý štírek a je zvěčněn na fotkách. Vylezli jsme přibližně 5 cest a pak odjeli do kempu. Nejdříve jsme se vykoupali v jezeře, abychom ze sebe smyli pot, a pak se šla vařit večeře. Byly těstoviny s omáčkou. Pak byl obvyklý rituál a šlo se spát. V noci tu bývalo dost teplo.
,25.7. pondělí
,Po vydatné snídani, která se skládala z chleba z Čech a sýra, jsme vyrazili autem do Rivy del Garda. Odtud nás čekal výstup na Cima S.A.T. – via ferrata. Nástup to byl pekelný, ještě pekelnější bylo teplo. Úplně nahoru to bylo převýšení 1200m od jezera. Ještě před prvními žebříky jsme byli zpocení, že někteří z nás oblečení ždímali. Safa totiž propotil úplně všechno, co měl na sobě a dost nadával. Možná tak na kraťasech měl suchý čtvereček o rozměru 2×2cm. Po krátkém odpočinku jsme vystoupali k prvním žebříkům. Bohužel byla před námi jiná výprava, která se dost courala. Ale jejich průvodce se naučil česky křičet „bacha Stein“, protože ta výprava na nás pouštěla dost kamení. Lezli jsme opravdu pomalu, výprava před námi nás dost brzdila, ale oproti loňsku jsme byli na ferraty vybaveni. Každý měl helmu, takže se naše výprava dělila na cyklisty a dělníky (někteří měli cyklistickou helmu jiní stavební), dále měl každý sedák, dvě smyčky a dvě karabiny. První žebřík byl brnkačka i pro Safu, který překonal svůj strach z výšek. Potom nás čekaly ještě 3 žebříky, strmější a delší. Nakonec jsme je úspěšně zdolali a dorazili na vrchol. Byl to takový maličký vrcholek, již obsazený výpravou, která šla před námi. Na podružném vrcholu jsme obědvali. Výprava asi Němců začala scházet jako první. Sundali si vybavení i helmy, ale na některých bylo vidět, že se dost bojí a na otázku, co když na ně teď spadne kámen, jim průvodce názorně ukázal, že si mají na hlavu přehodit batoh a zakrýt obličej rukama. No nevím, když se na skále něčeho držím, jak bych si stihla přehodit batoh přes hlavu. Ovšem cesta dolů byla na dvě věci. Kroužili jsme po svahu dolů po takové cestičce, ti mladší z nás dost hnali a vůbec nereagovali na to, že ti starší na ně volali, že když mají tolik elánu, že by je mohli vzít na záda a donést dolů. V Rivě jsme si dali výbornou zmrzlinu a pak odjeli na dvakrát do kempu. Zase byla koupačka a večeře, tentokrát myslím byla bramborová kaše s luncheonem. Brrrrrrrr. Tentokrát se na pláži nepilo pivo, ale italské víno a bylo dobré.
,26.7. úterý
,Oproti pondělí bylo už od rána krásně. Monča se Safou tentokrát nechtěli jet lézt, tak vyrazili na kola, kolem jezera a do Arca. My ostatní jeli opět lézt do Naga. Našli jsme i parkoviště a lezli jsme v sektoru zase B, ale tentokrát to byl jiný sektor, v pondělí jsme byli asi v C. Opět jsme vylezli pět cest, pak se přesunuli jinam, ale tam se nám už tolik nedařilo. Byli jsme unavení z lezení a vedra, tak jsme vyrazili do Arca, kde Mirek hledal obchody s lezeckými potřebami. Ptal se na infu, kde řekl místo hledám „shop“ – hledám „job“, poradili, kde ty obchody hledat, zaměstnat ho nechtěli. Něco si koupil, pak jsme ještě nakoupili a odjeli do kempu, kde na nás čekalo jezero. Po večeři jsme šli na pláž, kde jsme čekali na ohňostroj, který měl být od 22:30. A bylo to dlouhé čekání. My si totiž mysleli, že bude ohňostroj v Rivě, ale on byl úplně jinde. Někteří čekání vzdali a my ostatní, co tam vydrželi, jsme se ohňostroje stejně nedočkali. Byl déle, kdy už jsme stáli u stanů a úplně na jiné straně, takže jsme slyšeli jen zvukovou kulisu.
,27.7. středa
,Tak trochu byla středa odpočinkovým dnem. Ráno měl Safa velikou radost, protože fena pana domácího Mila běhala po kempu s „megafonem“. Ale ne s tím, co se do něj mluví, ale měla kolem krku takový ten krunýř, aby si neokusovala ocas. Po snídani jsem já, Homoj, Čenda a Humpál odjeli na kolech na Sonnenplatte. Byly to plotny na jednom z tunelů cestou z kempu do Torbole. Dá se tam pěkně lézt a jedna cesta je opravdu dlouhá. Jsou to takové nakloněné plotny, kde se dá pěkně stát a rukama se jen tak vyvažuje. Vylezli jsme 2 cesty, kolem desáté tam začalo pařit slunce a přibylo lidí. Tak jsme odjeli do kempu. Jeli jsme takovou rychlostí, že jsem si jízdu soukromně nazvala Tour de la Garda. K obědu byla polivka a pak jsme se jen smažili na pláži a koupali. Tato dvojkombinace nám vydržela až do večeře. Druhá velká Safova radost toho dne byla, když paní na surfu jela tak rychle ke břehu až narazila do kamení. A pak přišla ještě třetí radost, to když nad Póčou vyhrál pivo. Ale ne jedno, rovnou dvě. Hráli čertovy obrázky a Póča byl nenapravitelný. Myslel si, že když poprvé prohrál, tak musí zásadně podruhé vyhrát. Mladická nerozvážnost. Protože poprvé prohrál Staropramen, ale podruhé už prohrál Plzeň. No prostě je to hazardní hráč. Po vydatné večeři, ke které byly těstoviny se svíčkovou, salámem a kečupem – ďábelská kombinace, jsme nešli pít pivo na pláž, ale pili jsme ho u stanů.
,28.7. čtvrtek
,Bylo dost větrno, sluníčko bylo ráno ještě schované za kopcem. K snídani byla polivka, došel nám totiž chléb. Já, Monča, Humpál a Safa jsme vyrazili na ferratu Colodri, ostatní jeli na kolech lézt do Masone. My, co jsme lezli na ferratu,jsme se tak trochu v Arcu ztratili. Nelíbili se jim mé navigátorské schopnosti, ale nakonec jsme našli parkoviště a Lukáš alias Póča se shledal s Homojem a Čendou. Nejdřív jsme nemohli najít nástupní cestu na ferratu, takže jsme došli až k ZOO kempu u Arca, pak se vrátili a našli ji. Slunce do nás pražilo celou cestu na vrchol. Ferrata to byla té nejnižší obtížnosti. Byla to kratičká procházka a my dorazili brzo zpět k autu. Tam jsme poobědvali a vyrazili se podívat do Arca, kde jsme si dali zmrzlinu a pak odjeli do kempu. Tam jsme leželi na pláži a užívali vody a slunce. Navečer, když už nebylo takové vedro, jsem vyrazila na kole kolem jezera. Pro cyklisty není ta silnice moc dělaná. Dojela jsem do vesnice Castalleta. Kolem jezera se jede pěkně, nejsou tam kopce. Z projížďky jsem se vrátila v šest a chvilku přede mnou dorazili i kluci z Masone. Pak byl obvyklý kolotoč – večeře, pivo a spát. To už skoro je jak vyčurat, pomodlit a spát. Musím poznamenat, že kluci měli velký požitek ze zvuku otevírání piva.
,29.7. pátek
,Ráno po snídani, jsme opět vyrazili na plotny. Už jsme nechtěli jezdit autem na dvakrát, tak jsme se tam nacpali v sedmi a odjeli. Byli jsme tak trochu atrakce pro lidi z kempu. Ve felině a v sedmi? Vylezli jsme tak tři cesty a kolem dvanáctý jeli do kempu, páč tam bylo neuvěřitelné teplo. K obědu byla vynikající bramborová kaše a opět s tím skvělým luncheonem meatem. Co vám budu vyprávět. Představte si br. kaši dost tuhou a v tom rozmixovaný luncheon. Do tří byla poobědní siesta a pak jsme vyráželi do Masone lézt. Tam jsme byli do půl sedmý a vyrazili zpět. K večeři byly těstoviny s kečupem a salámem. Večer byl docela hic, Humpál stále nadával, že se potí, i když leží. Safa pro změnu nadával, že ho kousnul pavouk a z toho kousnutí tam má velkýho jebana.
,30.7. sobota
,V noci foukal dost vítr, a když máte otevřený stan z obou stran, tak si připadáte, že spíte někde v průjezdu, jak tam foukalo. Okolo desáté se jelo lézt do Naga. Teda jestli jste to dočetli až sem, tak jste dobří. Vždyť já píšu pořád o tom samém, jelo se lézt, jedlo se, pilo se, spalo se. A pořád dokola. To vás to baví číst? Jen čtěte dál, dozvíte se určitě něco nového. V Nagu jsme strávili lezením celý den, bylo nádherné počasí a lezení nám šlo. Navečer po příjezdu do kempu, jsme se zchladili v jezeře a šli vařit večeři. A stala se ta nemilá věc, že už nám zbyla jen rýže a čína. To vše 5×. Kluci chladili pivo v umyvadle, jelikož jezero se ohřálo a pivo v něm nešlo chladit. Pak jsme leželi u auta ve štěrku, pili pivo a poslouchali hudbu.
,31.7. neděle
,V neděli jsem si zapsala, že Safa používá dvě hlášky, a ty používá pořád. Jedna z nich zní – zafackovat uši do hlavy a ta druhá – cajk. Monču, Čendu, Safu a Lukáše odvezl Humpál autem i s kolama k jezeru Lago di Ledro. Prý to bylo dost do kopce, že i felina dost funěla. Ti čtyři pak objížděli jezero, Monča říkala, že to s nima bylo hrozný. Dost nadávali, často se jim něco nezdálo, jako že, jedou do kopce a nemají jet a podobně. My ostatní, to znamená já, Homoj a Humpál, jsme šli na zmrzlinu do Malcesiny. Bylo krásné počasí. Zmrzlina byla vynikající. Pro nás to byl takový pěkný odpočinkový den. K večeři byla zase ta rýže s čínou. Čendovi se podařilo osolit toto jídlo tak, že Homoj a Safa mu dost nadávali, protože přesolil zrovna to jejich jídlo. Pak se to snažili přebít pepřem, to moc nepomohlo, ale zato se to nedalo jíst. Oni byli tak stateční, že to skoro všechno snědli, ale každé sousto museli zapít vodou. Večer jsme zas poslouchali hudbu a leželi na károškách u auta. Deutschlanďák a spol. na nás dost divně koukali. Buď záviděli, že pijeme tak skvělé pivo nebo si mysleli, že jsme se už úplně zbláznili. Zas foukal vítr.
,1.8. pondělí
,Snídaně – byla typická pečeňovka a chléb. Monča se každý den modlila, aby už pečeňovka došla a ona ne. Ona zbyla až do posledního dne. Po této skvělé snídani jsme jeli lézt do Naga, s tím, že se brzo vrátíme a večer pak pojedeme lézt ještě na plotny. V Nagu jsme vydrželi až do odpoledne, tentokrát jsme lezli v Settore D, byly zde dost ostré chyty a bylo to i dost převislé. Jediný úraz z tohoto zájezdu si odvezl Lukáš, protože Čenda mu pustil na ruku expresku. Trochu mu otekl kloubeček, ale zlomené to neměl. Večer už se nikam nejelo lézt. Nejsme přeci maniaci a nemusíme si nic dokazovat. Jak jsme si často tiše říkali s Humpálem, když jsme lezli jak o závod, že musíme nahonit nějaké výkony. Večer jsme vyrazili do Malcesiny na pizzu. Tu jsme měli v nějaké Ristorante (název si nepamatuji). Čenda si mimochodem myslel, že Ristorante je název, proto se ptal, proč se všechny ty restaurace jmenují stejně….. Pizza nebyla nic moc, ale nemohu říct, že nepřišla k chuti, po všech těch těstovinách, rýžích a instantních omáčkách. Pak jsme si dali ještě zmrzlinu, po zmrzlině pivo, Lukáš ještě buchtu a mléko a pak ……. To ať si každý domyslí. Po večeři, když jsme přišli do kempu, tak se konal obvyklý rituál, pivo se i tentokrát chladilo v umyvadle, kde si ho všimli nějací Moraváci a říkali klukům, ať nezavírají vodu, ať to pořádně nachladí. Tedy oni to říkali takhle:“Púšťaj, když platíš, né. Myslíš, že ti sleví, za co, za tvoje modré oči, či co?“
,2.8. úterý
,Přiblížil se konec. Nevyhnutelný konec naší krásné dovolené. Ráno
jsme vyrazli na plotny, že dolezeme tu nejdelší až nahoru. Mně a Homojovi
to trvalo hoďku a půl. Mezitím tam přišli nějací lezci. Ale lezli dost
zvláštně. Bylo to taková partička sebevrahů. Ostatní lezli po nás.
Monča to až nahoru nelezla. Trochu sprchlo. Vrátili jsme se na oběd. Pak
jsme se pomalu začali balit. Na auto se dali kola a začal se pomalu plnit
kufr. K večeři bylo hádejte co? Rýže s čínou. Ale nemělo to chuť,
možná jsme ji ztratili. Tak jsme do toho vrazili ještě svíčkovou. Večeře
hodna králů. Večer se vypilo poslední pivo, měl ho i Lukáš, už jsme ho
totiž nepřemluvili, aby si o něj zahrál. Seděli jsme u šéfa na terase
pod deštníky, protože pršelo. Dali jsme mu i pivo Staropramen Qpack. Trochu
ho zkoumal a pak si ho odnesl asi do ledničky. V noci pršelo a byla pěkná
buřina.
3.8. středa
,Ráno jsme vstali a hádejte co, někdo vyslyšel Moničiny modlitby a nebyla
k snídani pečeňovka. A nebo, že by to bylo tím, že už došla? Ale
opravdu nebyla, měli jsme máslo a chléb. Pak jsme s Mončou udělali bagetky
na cestu a kluci mezitím donakládali auto. Bylo zas dost plné, ale neměli
jsme nic pod nohama. Zaplatili jsme šéfovi, ten mi vrátil pas a mohli jsme
odjet. Monča s Čendou tam zůstávali ještě jeden den, protože jim jel bus
až ve čtvrtek. Rozloučili jsme se s nimi a vyrazili na dlouhou cestu domů.
Na hranicích nás nikdo nestavěl, u Mnichova byly trochu zácpy na dálnici.
Cesta zas neubíhala, zas pršelo. Kolem sedmé jsme překročili naše hranice.
Dostali jsme nápad, že bychom mohli někde zastavit na večeři. Humpál nám
přibrzdil v nějaké vísce za Železnou Rudou. Těšili jsme se, jak si dáme
něco z domácí kuchyně, jak hlásila vývěsní tabule, ale rychle jsme
z našeho bujarého veselí vystřízlivěli. Já měla utopence, kluci
šumavskou topinku a bramboráčky. Jak typické domácí jídlo. Nekonali se
žádné omáčky či řízky. Posilněni touto malou večeří jsme vyrazili
k našim domovům. Do Plané jsme přijeli v deset hodin. A tím naše cesta
skončila. Dojeli jsme DOMŮ. A teď odpověď na otázku, kdo že je tím
ranním ptáčetem, které ráno prudí ostatní? Jistě jste to uhádli
všichni, je to Homoj.
Doufám, že se vám moje zápisky líbí a příště si je jen nemusíte
číst, příště můžete být u toho. Těším se na další cestu a na
vás. Káča
Zapsala Káča,nafotil Humpál.
Text je bez úprav z následujících důvodů : „Ne že tam něco vymažeš
nebo přepíšeš. To bych tě pak musela všude pomlouvat.“(Humpále)
Seznam cestujících: Káča,Monička,Humpál,Safa –
Krtek,Čenda,Lukáš,Homoj
Ujeto Feldou 2110 Km,nalezeno moc lanových délek,něco kilometrů na kolech a
pár kiláčků i pěšky.