Skaut Planá nad Lužnicí

[

25.10. so

,

Ráno odjezd ve dvou osobních autech směr Orlické hory – Zdobnice.Nebýt špatně značených objížděk,tak vše bylo úplně bez problémů,dík objížďkám jsme najeli o nějaký ten kilometr víc.Po příjezdu a nalezení chaty jsme vyjeli k pevnosti „Hanička“.Z par­koviště to bylo k pevnost 3 km a prohlídky začínala v 13:00 hodin.Před vstupem do pevnosti stál tank a v garážích byla další vojenská technika,kterou jsme museli důkladně prohlédnout.Pevnost samotná nás překvapila asi všechny svojí velikostí (spojovací chodba kolem 800 m,velké sály na zásoby munice,potravin,…),mo­hutností stěn (3,5 metru pancéřové věže 40 cm) a schopnosti odolávat útoku.Pevnost Hanička byla upravena na protiatomový kryt,ale betonové vnitřní stěny byli bezezměn pouze rozvody elektřina,vody,…by­li nové.Prohlídka trvala něco přes dvě hodiny.Cestou zpět jsme zastavili v Říčkách a vyšli na hřebínek Orlických hor (bunkr „Průsek“)po kterém se táhne řada pevností a tak jsme si ještě prohlédli několik menších objektů „Řopíků“,nutno podotknout,že nahoře pěkně fičelo. Večer největší hladovci vyrazili na vepřové hody,které byli o chatu níže.

,

26.10. ne

,

Hned ráno se kluci radovali z čerstvě napadlého sněhu,ale jejich radost nesdíleli řidiči aut s letním obutím.Na dnešek byla v plánu pevnost „Bouda“,vojenské muzeum v Králíkách.Jako první jsme jeli do muzea v Králíkách,kde na venkovním parkovišti byla všemožná vojenská technika,jak kolová tak pásová,ve vnitřní expozici byli střelné zbraně,části uniforem,střelivo. Za muzeem jezdil po louce tank a německý Hackel.Počasí nebylo nic moc,nahoře na kopcích sněžilo a dole poprchávalo.Po prohlídce jsme vyrazili k Těchotnínu a odtud k pevnosti „Bouda“. Rozloha objektu,stavební provedení bylo hodně podobné „Haničce“,ale není se čemu divit tyto objekty byli typizované a pouze rozložení jednotlivých objektů pevnosti bylo uzpůsobené terénu.Stavba pevností trvala kolem 2 let,pracovalo zde až 800 lidí (pouze Čechů).Návrat zpět k chatě byl pěkný nejdřív mlha a nakonec sníh na silnici,…Za odměnu byla návštěva vepřových hodů (jen na polévku).

,

27.10. po

,

Den věnovaný pěší turistice,auta odpočívala.Trasa Zdobnice – Pěticestí – Střední vrch – Zdobnice.Na hřebeni byla jedna pevnůstka vedle druhé a Mako byl úplně v transu,u každé se chtěl koulovat a válčit.Hřebínek byl pěkně zasněžený,tak že Jirkovi se v botaskách šlo pěkně. Po příchodu k chatě a svačině jsme ještě vyrazili na potulku po okolí Zdobnice.

,

28.10. út

,

Po poradě s mapou a po pohledu na jasnou oblohu jsme rozhodli následovně : snídaně,úklid, rozmrazení aut a trasa Hradec Králové – Chlum – památník bitvy u Chlumu,kde se výrazně zapojil kanonýr Jabůrek,Pardu­bice,Čáslav,…Pla­ná nad Lužnicí.

,

Náčelník,Humpál,Bam­bus,Sova,Lukáš ,Bróžové,Mlíč­ňák,Ivan,Jirka a Mako.
Vozy : 1×Kangu,1×Felicia
Ujeto : 700 km.
Pokuty : 1× Náčelník

]

[

30.7. st

,

Odjezd vlakem 14:40 Planá – Tábor – Praha,z Prahy Holešovic v 19:30 směr Bulharsko – Plovdiv.Cesta na trase Tábor – Planá byla bez problémů,najít autobusové nádraží v Holešovicích jsme i s venkovským původem dokázali.Půl osmá,ale dávno minula a autobus nepřijížděl a asi všem proběhli hlavou zprávy,které jsou v televizních novinách téměř na denním pořádku o krachu cestovní kanceláře a o lidech kteří nikam neodjeli.Autobus značky Neoplan Bulharské firmy SP Račič dorazil asi o hodinku později,ale dorazil,posádka jak poznamenal br. Náčelník byla jak na B52.Naložení bagáže,členové posádky nám sebrali pasy a vyrazili jsme na cestu.

,

31.7. čt

,

Cesta na trase Slovensko, Maďarsko,Jugos­lávie,Bulharsko cíl v Plovdivu v 23:30.Co k tomu dodat ? autobus byl již dlouhou dobu „nový“ a měl několik hvězdiček,měl WC (zastavěné bagáží),video (cestou zpět jsme zjistili,že nefunkční),kli­matizaci (ta fungovala jen v okamžicích kdy chtěla ona a možnosti jiného větrání byli značně omezené),bar (i když posádka byla dost početná další možnost přivýdělku prodejem piva,limonád,…jsi ráda nechala ujít).Cesta přes Maďarsko byla ideální k spánku,pohled na kukuřici,bram­bory,slunečni­ci,kukuřici,bram­bory,slunečni­ci,… uspí snad každého.V Jugos­lávii byl zajímavý průjezd Bělehradem,kde jsme hledali pozůstatky po válce.Přejezd Jugoslávsko-Bulharských byl krokem o pár desítek let zpět.Ale hlavně byli jsme v Bulharsku,mladší si se zájmem prohlíželi nápisy,které nebyli anglicky,ale starou poctivou azbukou,která pro dnešní mládež není zrovna „in“.Noční příjezd do Plovdivu nás donutil vyřešit co dál.Hned u autobusu nám nabídli své služby místní taxikáři a jejich nabídku jsme přijali.5 euro za osobu na trase Plovdiv – Chvojna.První kontakt s místní dopravou a pojetím vyhlášky o provozu na pozemních komunikacích nás trochu překvapil,jezdí s zde dost neukázněně,řečeno slušněji.

,

1.8. pá

,

Protože jsme do vsi přijeli po půlnoci našeho i místního času místo k táboření byl první rovný plácek ve vsi a tím byla jakási točna asi u autobusového nádraží.Ale místní nijak neřešili přítomnost cizích nocležníků a tato tolerance nás provázela po celou dobu pobytu.Jelikož jsme do Bulharska nepřijeli pozorovat autobusy nezbylo než dát batohy na hřbet a vyrazit.Po cestě busem jsme chtěli najít nějakou vodu,kde by jsme se mohli umýt,ale jedna z nepříjemných bulharských vlastností nám byla dost dlouho nepřítelem.Eko­logické cítění místních je ne zrovna nejlepší,potok=snad­né odklízení odpadků,alespoň za velké vody.Ale ve vsi Malevo nás dobrá vlastnost místních,kterou je pohostinnost zavedla k místním „lázním“,které byli super,až na tu teplot (snad nebyla – to by voda netekla),místní nás zvali na nějaké to občerstvení,ale cesta byla před námi.Noc jsme strávili před Čudnite mostove.

,

2.8. so

,

Večer jsme zažili jediný deštík v Bulharsku,ale ráno už byla obloha v modrém provedení. Byli jsme celkem zvědaví,co takové Čudnite mostove jsou.Podle přečtených informacích jakési skály provrtané od vody,skalní mosty.A jak je vidět podle fotografií,li­teratura nelhala. Obrovský skalní blok provrtaný malinkatým potůčkem.Nedalo nám a pokoušeli jsme se prolézt, co se dalo.U této skalní „atrakce“ byla i chatička kde prodávali,nějaké to jídlo a pivko a tak jsme neodolali.Další cesta měla směr k chatě Izgrev.Pomalu jsme začali zjišťovat,že mapa a skutečnost,tím myslím zakreslené cesty,se až tak neshodují a vzdálenosti námi odhadované oproti skutečnosti narůstají. Nocleh jsme strávili na hřebínku nedaleko chaty Izgrev.

,

3.8. ne

,

Cílem dnešního dne bylo lázeňské město Pamporovo,kde jsme chtěli dokoupit trošku zásob a třeba něco zbaštit v restauraci.Cesta vedla po hřebínku,tak bylo na co koukat.Cestou jsme zastavili u jakéhosi kostelíka nebo kapličky,kde byl i pramínek.Sestup do Pamporova, zas tak ideální nebyl,vedl po krásné asfaltce,které pro turistu s báglíkem na zádech není. Místní nám popisovali Pamporovo jako naše Karlovi Vary.Skutečnost byla trošku jiná.O lázně jakého typu se jedná jsme opravdu nezjistili,nákup se také nezdařil,dorazili jsme dost pozdě a žádný obchod jsme nenašli,pouze drahé hotely.Zajímavý byl první kontakt s místními prodavači, zde nabýzeli suvenýry z Pamporova,což byli kravské zvonce a naše kroucení hlavou je přivádělo dost do rozpaků a pro nás kývat hlavou a říkat ne bylo dost krkolomné.Nad Pamporovem nás zaujal vrchol Sněžanky (1926 m) s rozhlednou.Noc jsme strávili na sjezdovce pod vrcholem.

,

4.8. po

,

Po ránu jsme na lehko vyrazili po sjezdovce,snad dokonce černé,vyrazili vzhůru na Sněžanku. Stany s bagáží hlídal Bambus.Na vrcholek rozhledny jsme vyjeli pohodlně výtahem a naší jedinou starostí bylo kochat se pohledem po krajině.Po sestupu,sbalení stanů jsme měly v plánu popojít nad Smoljan a tam doplnit zásoby.Při příchodu na cestu vedoucí do Smoljanu nás několikrát předjel místní motorista s krásným žlutým vozem značky Lada,který se zřetelně nudil.Pokusili jsme se ho požádat o svezení do Smoljanu a následné vrácení na místo,kde jsme byli a nebyl to problém.Každý zhruba napsal co potřebuje a jelo se.Bylo vidět že s vozem moc sžitý není,ale obě cesty jsme přežili mi i auto,to sice cestou zpět vařilo,ale nám ušetři skoro 20 kilometrů do města a zpátky.Pokračovali jsme po červené značce,která vedla po hřebenu přes chatu Perelik obešli jsme nejvyšší vrchol Goljam Perelik (2191 m) a noc jsme strávili v sedýlku nedaleko vrcholku Goljam Sněžniku (2188 m) kde celkem solidně profukovalo.

,

5.8. út

,

Hned po ránu se nám Sova ukázal ve veškerém svém oblečení,páč po ránu žádný hic nebyl.Cesta vedla okolo chaty Lednicata a nedaleko měla být jeskyně téhož jména.Bagáž pohlídal Homoj,Zub a Sova a ostatní vyrazili k jeskyni.Dost dlouho to vypadalo,že žádná jeskyně není.Nějací místní mladíci,ale tvrdili,že jsme již před ní a poslali nás někam za potok,kde byl jakýsi vstup do tmy, nasadit čelovky a vzhůru dolu.Hned za vchodem byl na zemi rampouch a jeskyně byla opravdu dost chladná.Jako amatérští speologové jsme vyrazili dál.Prolézání jeskyně ukončil dost strmý sestup dolů a mi už dál nechtěli riskovat,že již nevylezeme. Po návratu k bagáži jsme opustili cestu a vyrazili po hřebínku Mursalina.Cestou nás pozvali strážcijakých si kytek,prý místní Viagry,na pár hltů vody a předvedli svoji flintu domácí výroby. Překvapilo nás místní zemědělství,hře­bínek ač ve výšce 1900 m byl osázen bramborami a bylo tam i pěkné políčko malin a dobrých. Večer jsme našli pěkné místo k noclehu,ale poprvé jsme měli problém najít vodu,ale i ta se nakonec podařila najít.

,

6.8. st

,

Po ránu nás čekal sestup z Mursaliny a chtěli jsme projít městečkem Tešel.Sestup z hřebínku byl dost náročný,závěrečné metry by šli i slaňovat.Podél říčky jsme vyrazili po koupačce do Tešelu.Ve městečku jsme si dali pozdní oběd,pivko,…Po­kračovali jsme po cestě k Djavolskomu mostu, ale odbočku jsme přešli a tak jsme pokračovali k Jagodinské jeskyniJagodinské jeskyni,která už nebyla volně přístupná,ale po zaplacení vstupného jsme to měli i s průvodcem­.Z Bulharštiny téměř plynule tlumočil Náčelník,průvodce nám ještě řekl,kde jsme minuli odbočku a tak jsme vyrazili zpět. Odbočit na cestu problém nebyl,ale sledovat ji nebylo lehké.Obešli jsme obě dost prudké stráně, než jsme zjistili kudy vede cesta dál.Jediné co jsme chtěli bylo najít trochu rovné místo k táboření,ale to se nám povedlo po 21 hodině a měli jsme toho všichni dost,postavit stany a téměř nalačno jít spát.Nočním pochodem jsme minuli patrně větší část krasového údolí,smůla.

,

7.8. čt

,

Tímto dnem jsme chtěli ukončit pěší putování po Bulharsku a začít lenošit u jezera Dospat. Po ránu jsme vyrazili k cíli,jako ukončení krasového údolí byla divoká skládka,která nás v těchto místech dost překvapila.Nedaleko skládky byl jakýsi velký podnik,který již dlouho chátral.Jako orientační body jsme chtěli využít občas nějaké potoky,ale ty v těchto místech jsou svedeny jakousi sítí potrubí nádrží k vodním elektrárnám a tak i když je v mapě kreslená velká řeka,je docela možné,že je tam pouze vyschlé zarostlé koryto. Cestou necestou jsme vyrazili do Zmejce,kde jsme se najedli,nakoupili nějaké jídlo a poprvé jsme (alespoň někdo) viděli mešitu a slyšeli vyvolávání z ní a ještě navíc jsme se přimotali do místního pohřbu.Ze Zmejce vyrazil každý jak chtěl,někdo stopem,někdo pěšky do Dospatu.V Dospatu jsme dostali typ na tábořiště hned u jezera a nedaleko byl i kiosek,kde šlo koupit něco k pití,pivko,… Před příchodem na tábořiště jsme dokoupili u benzínové pumpy benzín do vařičů.Koupačka v jezeře byla,no ?? voda zas tak teplá nebyla a byla cítit rybinou,ale šlo tam plavat,tak na co si stěžovat.Každo­denním zpestřením byl ranní a večerní průchod krav přes toto divoké tábořiště.

,

8.8. pa

,

Po ránu nás nečekalo žádné balení stanů a odchod,pouze dojít do Dospatu nakoupit jídlo, vyměnit peníze a rekreovat se.Nákupy v Bulharsku jsou poměrně zajímavé,domluva není úplně snadná, nejdřív přeluštit azbukou psané nápisy,pak ukázat o co máme zájem,prodavač většinou ještě ukáže na danou věc a nakupující-Čech zcela pudově kývne,čímž přivede Bulharský personál do rozpaků, pak horlivě začne kroutit hlavou a říkat da,da,což by mělo být samozřejmostí.To byla malá odbočka, jinak ceny jsou přímo super,za jedno euro na osobu je jídla,že na posezení nejde zbaštit (skoro). Večer byla naplánována gril-párty a za tím účelem jsme vyrazili do místních sádek pro ryby. Odnesli to pstruzi a při nákupu jsme zažili dobrou šou,kdo tam nebyl o moc nepřišel (u údajů do prodejky br.Náčelník pro jistotu hlásil,že babičku KSČ neměl a zajímavá byla debata na téma,že mají potoky svedené do potrubí „no takové velké hadice“…)Opečené rybky byli špičkové a západ slunce byl až kýčový.Ryba musí plavat a tak večer přišla k chuti i nějaká ta Kamenice.(spotřeba piva u Bulharů není nijak velká a tak jim pravidelně večer docházelo,ale brali jsme to jako pomoc rozvojové zemi ve spotřebě piva,snad jsme nepoškodili ČR.)

,

9.8. so

,

Povalování u jezera,pár lidí vyrazilo na průzkum okolí,večer grilování párků a Kamenice.

,

10.8. ne

,

Ráno odjezd z Dospatu do Plovdivu,kde jsme hledali místo odkud nám pojede bus domů a spojení k Bačkovskému manastir (v údolí Čepelarské řeky, založen v 11.stol, kostely ze 14. a 17.stol.)Vše se zdařilo a kolem poledního jsme byli u monastýru,ale těch lidí …Místo jako památka patrně zajímavé.Po jídle ve vsi jsme začali hledat místo vhodné k noclehu.Při potulkách za domy místních jsme šli přes jejich zahrady-sady,stromy obalené švestkami,bros­kvemi,…,ale odolali jsme chuti něco sklidit,lidé byli příjemní a cokoliv jim ukrást,no nešlo to.Spali jsme nedaleko kostnice,sice místo lemovali cedulky se zákazem táboření,ale mi bivakovali pod širákem.

,

11.8. po

,

Ráno odjezd do Plovdivu,kde jsme nakoupili jídlo na dlouhou cestu,utratili poslední leva (někdo projedl a propil,někdo koupil nějaký ten dárek domů).Pak již přijel autobus, stejný jako při cestě do Bulharska,jeho stav se opravdu nezlepšil.Trasa byla stejná – Bulharsko – Jugoslávie – Maďarsko – Slovensko – Česká republika. Průjezd většinou hraničních přechodů se odehrával stejně,osádka autobusu vybrala pasy, dala je do tašky,do druhé tašky přidala limonády,někde cigarety a podobné pochutiny,odnesla je do budky pana celníka a zpátky se vracela pouze s taškou jednou.Na jedné hranici se museli vrátit ještě pro dalších 50 euro.Na Maďarské hranici musela část pasažérů autobus roztlačit, nešel nastartovat.Úplatky jsi nevzal pouze jeden Maďarský celník a na České celnici už ani nic šoféři nenesli.

,

12.8. ut

,

Poslední hranice,která nás dělila od ČR byla bratrů Slováků a ti nám ukázali,že celník je pán,všichni vystoupit,vyndat veškerou bagáž z autobusu,všechno očuchal hafan, naložit věci,nastoupit a pak jsme mohli pokračovat.Nutno poznamenat,že při veškeré činnosti celníci nechvátali.Do Prahy jsme přijeli na čas (16:00) odjezd asi v 19:17 odjezd z Ph. V Plané 19:00.

Homoj,Buřt,Ná­čelník,Sova,Čen­da,Zub,Cvrček,Bam­bus,Rambousek (Hovnivál),Bá­ra,Humpál,Dajá­na,Káča, Lenka (Pinďa),Míša (Hrabna),Monika (Pinďohrabna)

]

[]

[]

[

18.4. pá

,

Po ránu jsme vyrazili s ČD (času dost) směr Tábor,Písek,Břez­nice do cílového Rožmitálu pod Třemšínem. V Rožmitálu jsme dokoupili ještě nějaké jídlo na cestu,které jsme nesehnali při přestupu v Březnici a vyrazili na cestu.Z Rožmitálu po žluté turistické značce kolem Rybovy mohyly,k hájence Na Dědku.Pod vrcholem Třemšína jsem zastavili u Gangloffova kříže abychom načerpali sílu před zdoláním vrcholu.Přes vrchol Třemšín (826,7 m) na kterém byla velice zajímavá rozhledna,která rozhodně pamatovala lepší léta.Po hřebínku jsme pokračovali kolem chaty Roubenka a nocleh už jsme strávili v VVP Jince.Počáteční pěkné počasí nás večer definitivně opustilo a přes noc spadla nějaká ta sněhová vločka a prý i byla zima-to tvrdila Míša.

,

19.4. so

,

Po ránu Ti co potřebovali rozmrzli u ohně a po snídani jsme pokračovali v přechodu Brd.Cestou k Padrťským rybníkům jsme trénovali botaniku a dokonce jsi vzpomněli na název lýkovce.U Padrťských rybníků jsme potkali partičku nám podobných vandráků,kteří patrně také přehlédli cedulku s nápisem Vojenský prostor,vstup pouze na povolení,patrně v okamžiku kdy překonávali závoru nevhodně umístněnou přes přístupovou cestu.Po návštěvě rybníků byl další bod našeho putování pokus o zdolání vrcholu Tok.Cesta k němu byla poměrně zajímavá,protože projektanti vojenských lesů při plánování většiny cest používali rovná a dlouhá pravítka.Pochod po cestě,která končí na vzdáleném horizontu není zrovna povzbuzující.V po­ledne zjišťujeme,že nákup velkého balení játrové paštiky z mastny Studená nebyl nejlepší tah.Zapomněli svůj výrobek doplnit o chuť,která je u potravin dost důležitá.Jestli jsme byli opravdu na nejvyšším vrcholu Toku (865 m) se už asi nikdy nedozvíme,ale i výškoměr napovídal,že ano.Při pátrání po vrcholu Toku jsme našli,ale trosky jakéhosi letadla,které se zde muselo zřítit.Dalo to sice práci,ale každý si nějaký ten kousek urval.Při sestupu z vrcholu musel být nějaký špatný magnetismus,nebo Káča,která nesla podkovu a nějakou chvilku i kladívko zmátla buzolu a mi sešli asi 4 km jižněji než jsme předpokládali­.Nocleh jsme našli v místě označené U můstku, nedaleko nádže Pilská (původně jsme si mysleli,že je to Octárna).Najít rovné místo pro stan v téměř nepěstěných lesích nebylo zcela jednoduché.Příjemné bylo,že se večer vyjasnilo a vypadalo,že neděle bude pěkná.

,

20.4. ne

,

Cílem pro dnešní den byli Jince.Po ránu dost lidí vypadalo,že nohy k chůzi již nepřinutí,ale páč jiné možnosti nebylo rozkulhali se v před.Cestou necestou,jsme se začali přibližovat k Jincům. Orientačních bodů v těchto místech není opravdu moc,ale vrcholek Sádka s vysílačem, nebo co to bylo,nám potvrdil,že jsme na dobré cestě.Nedaleko vesničky Velcí u Pstruhového potoka vypukla příprava ohně a následně i oběda.Vše bylo zpestřeno o Bambusův nález,kterým nebylo nic jiného,než archivní láhev piva,která bylo plná. Po prohlídce obsahu a ochutnání byla naše radost ještě větší,protože pobyt pivu ve volné přírodě a patrně i přes zimu nezpůsobil žádné škody.Poděkování patří pivovaru Bráník.Po obědě jsme museli vyhovět ještě jedné patrně ještě pohanské tradici,sice s denním předstihem,ale co kdyby se něco stalo,došlo i na pomlázky a vaření Velikonočních vajíček.Dojít do Jinců již nebyl problém,akorát závor a označení Vojenského prostoru bylo podstatně víc než na jižní straně.Posledním zpestřením vandru byla „lidová“ architektura v Jincích na patrně původních důstojnických bytovkách. Čekání na vlak ve společnosti Staropramenu Granát bylo opravdu příjemné.V Praze jsme po „dlouhém“ hledání našli hospůdku,kde jsme něco zbaštili,protože stav našich zásob byl na nule. Hledání občerstvovny nepůsobilo radost zvláště Bambusovi a i okolojdoucí lidé nepřeslechli jeho nadávání.Po návratu Bambuse čekalo ještě poslední nepříjemné překvapení,jedno kolo jeho vozidla postrádalo vzduch,prostě smůla.

Dajána,Monča (Uršula),Micha­la,Humpál,Bam­bus,Sova, a Čenda

]

[]

[

Tato akcička,nebyla pouze chlapeckého kmene,ale byla celostředisková a k hlavním organizátorům patřila Monča s Kačenou.Nápad byl prostý : uspořádat Vánoční trh,na kterém se budou prodávat výrobky členů střediska a zároveň se sehraje divadelní představení a veškerý zisk předáme Dětskému domovu Radenín.
Napsáno vypadá jednoduše,ale realizace byla poněkud náročnější.Volba divadelního představení padla na Mrazíka a byla asi časově nejnáročnější na přípravu.Dívčí kmen začal vyrábět zdobené květináče,suché vazby,barvené skleničky,pol­štářky,barvené a oplétané kamínky,…Chlapecký kmen přidal hlavolámky,sušené křížaly a jmelí.Součástí byla prezentace skautského hnutí včetně fotografií z našich akcí.
Kolik lidí navštívilo trh za oba dny jsme nepočítali,ale do Dětského domova jsme předali 6000 Kč,herci při obou představeních sklidili vydatný potlesk a i zákazníci trhu vypadali spokojeně 

]

[

Po několika změnách plánu kam vyrazit na podzimní prázdniny padlo rozhodnutí na Českou Kanadu na kemp u rybníku Zvůle.Lákavá byla i možnost svezení úzkokolejkou z Jindřichova Hradce do Kaprouna.V Kaprounu jsme si prohlídli památku na českého vynálezce,ces­tovatele a dobrodruha Járu Cimrmana,který nám byl inspirací po celý vandr.Po příjezdu do již zmíněné stanice jsme zjistili,že přímo po cestě k rybníku zvůle jít nejde což znamenalo určit azimut a co nejpřímější cestu jsi musíme najít sami.Po cestách a necestách jsme dorazili ke kempu u rybníka Zvůle.První kemp,který jsme našli nebyl tím pravím,ale ten správný byl necelí kilometr od nás,což bylo v pohodě.Po ubytování a lehké svačince jsme vyrazili na průzkum okolí.Že na Kanadu pojedou i Sezimoústečtí skauti jsme věděli,ale že seženou nocleh necelých 200 metrů od kempu,který poskytl azyl nám,bylo opravdu překvapením.Za lehkého deštíku jsme prošli okolí kempu a došli se podívat do nedalekého „lomu“ pod vrcholkem Šibeníku,kde bylo perfektní místi s ohništěm a totemem.
V neděli jsme po poradě nad mapou vyrazili na zříceninu hradu Landštejna.Ranní počasí vypadalo slibně a nevěřili jsme ,že by meteorologové mohli mít pravdu a uhádnout počasí,které slibovalo standardní počasí – zataženo déšť.Ale po odchodu ze zříceniny dal vývoj počasí zapravdu meteorologům a za pěkného deštíku jsme vyrazili na zpáteční cestu.Po příchodu a rozvěšení mokrého oblečení pokračoval program přípravou večeře – bramborového gulášku a nutno poznamenat,že se povedl.Večer se přehnala přes ČR slabší vichřice,ale měli jsme štěstí našemu kempu žádnou škodu nezpůsobila.
Pondělní ráno bylo opět bez deště a tak ještě před odjezdem zbyl čas na menší hru,při které bylo nutno obejít podle mapy určitou trasu a splnit jednoduché úkoly na jednotlivých stanovištích.Pak následoval úklid chatek a cesta do Kaprouna na vlak.Cestou se zatáhlo a jednu chvilku poletovalo něco silně podobné sněhu.Domu jsme dorazili včas a bez problémů.
Celkem 19 lidí 

]

[

26.7. pá

,

Odjezd z Plané autobusem č.:13 do Tábora a pak dále vlakem,který byl dost přeplněný směr Praha,Čadca,Košice (784 km) km)

,

27.7. so

,

Dík poctivě narvanému vlaku byl příjezd o něco opožděn (asi o hodinku) a tudíž z plánovaného příjezdu do Košic v 7:55 bylo 9:00.Ale ani to nám nezabránilo v přejezdu do Jasova,město vcelku zajímavé svou poměrně bohatou rómskou komunitou.Po odpočinku za Jasovem jsme nabraly směr Hačava a vyrazili po modré značce.Napsáno vypadá jednoduše,ale slovenský značkař buď nepočítá s tím,že po jím značené cestě někdo půjde,nebo předpokládá perfektní znalost terénu a ještě jedna zvláštnost – pokud značka vede blízko dobře schůdné cesty,která je patrně i kratší zásadně s e po ní nechodí !!!!Z plánovaného noclehu na hřebínku dík absolutnímu nedostatku jaké koli vody jsme sestoupily téměř do Hačavy a za vsí se spokojeně vyspali,počasí bez mráčku,tak že pod širákem. (15 km)

,

28.7. ne

,

Po vydatné a zdravé snídani nás vedla modrá značka směrem na Baksovu dolinu odkud jsme pokračovali po červené značce po hřebínku k Lúčanskému jezírku.Červenou značku maloval buď ten samý člověk co modrou (na jednom stromě byl i podepsán,ale je to slovenské sprosté slovo,proto ho nepoužiji),nebo jeho blízký příbuzný a od těchto míst se zažil pojem „varianta šíleného značkaře“. Lúčanské jezírko bylo místem srazu obou částí výpravy – chlapecké a dívčí,které měli trochu jiné stravovací návyky. Jak takové slovenské jezírko vypadá – u nás se tomu říká slabý pramen s roubenou studánkou a větším příkopem.Cesta vedla Jablonovským sedlem, kde byla i koliba a nám nezbylo,než vyzkoušet jestli peníze, které jsme vyměnili v ČR fungují.Nocleh nedaleko sedla u nějaké chatky,téměř pod širákem. (20 km)

,

29.7. po

,

Po poradě s mapou byl upraven plán na tento den následovně – ze Zaječej brány pokračovat po zelené okolo Dlholúckého pramene až do Gombasecké jeskyně,být v krasu a nenavštívit jeskyni to přece nelze !!! Chatka u které jsme spali sice studnu měla,ale pramen cestou sliboval nabrat dobrou vodu pro další putování,ale opět nás přesvědčilo zde platící pravidlo,že to co je na mapě občas zapomenou udělat i do přírody a možná částečně i naopak.Po čtyřech ,nebo po pěti hodinkách bez vody v příjemně parném letním dnu se nám asi podařila vypít studna v hájence nad Gombaseckou jeskyní,jen hajný se divil,proč pijeme vodu,když se v Čechách vaří tak dobré pivo,měl pravdu,ale tady žádné nebylo. Již cestou hlodala v mysli některých z nás otázka,zda i zde mají v pondělí památky zavřeno.Kupodivu i zde opravdu měly.Cestou do Slavce jsme provedli kompletní očistu v místě,které připomínalo zdroj pitné vody a teplota byla také super ledová.Aby vše nevypadalo jako výčet neštěstí cestou do Slavce v okamžiku,kdy jsme hledali vlakové nádraží nás upoutal autobus,který vypadal,že má směr na Rožňavu a podařil se nám i doběhnout a pan řidič i počkal na opozdilce.V Rožnavě jsme dokoupili nějaké potraviny, dali jsi malou večeři (tzn.:kluci a Míša dva chody (rozuměj dvě večeře stylu řízek a opečené brambory a smažený sýr s hranolkama)) ochutnali České pivo licenčně vyráběné na Slovensku G 10,nocleh nedaleko Čučmy tj. za Rožňavou. (20 km)

,

30.7. út

,

Ráno jako budíček posloužil asi půl hodinkový deštík,ale obloha zůstala zatažená až do večera.Trasa na dnešní den po modré značce podél Rožňavského potoka,odbočit na žlutou a na vrchol Skaliska (1293 m),který byl nejvyšším bodem našeho putování.Z vrcholu Skaliska již vedla cesta Hrdinov SNP a po té jsme pokračovali až do večera k Súľovej – absolutně bezvýznamné sedélko uprostřed Slovenska.Co dodat k dnešní trase ? ekologické cítění turistů,kteří navštívili vrchol Skaliska stojí za h…o,protože snad každý kámen se pokoušel ukrýt nějaký ten odpadek,hřeben byl tradičně z větší části zarostlí a výhledy nic moc, štěstí bylo,že na nástup na skalisko mělo sluníčko dovolenou a nepralo do nás jako v předešlých dnech,vody na hřebínku stejně jako v předešlých dnech nebylo dvakrát.Na místě určeném ke spaní se stala malá tragédie Homoj jsi rozbil koleno,ale chlapsky bolest zvládl,chtěl jsi ránu zašít a vypálit střelným prachem jako jeden pán v Americkém filmu,ale nakonec stačil flastříček. (20 km)

,

31.7. st

,

Podle plánu jsme měli celou středu ležet u Maši,ale cesta trvala o něco déle a z hřebene z cesty kudy zaručeně žádný hrdina SNP neprošel,co by tam asi dělal,pral se s medvědy a vlky ??? nás zahnala bouřka, která opravdu nebyla daleko a mi jsem sestoupily po zelené značce do Rakovce,kde jsem opět provedli před nástupem do dopravního prostředku očistu v Hnilci. Po několika dotazech u domorodců,kteří nám sdělily svůj názor v kolik a jaký dopravní prostředek nás popoveze do Dědinek,kde je Palcmanská Maša přece jenom přijel autobus a přivezl nás k velké vodě.Jak je již tradicí když dorazíme někam,kde se dá koupat,tak prší.Místo koupání večere v místním hotelu a večer návštěva pamětihodností Dědinek (veškeré pamětihodnosti byli restaurace.Za­jímavostí kempu je,že je vlastně na sjezdovce,najít rovnější místo nebylo bez problémů,ale většina lidí v kempu byli Češi a ti si poradí se vším.Nebýt ožralých Slováků,kteří stavěli za vydatného řevu po půlnoci stan nedaleko místa,kde jsme chtěli spát i mi bylo vše OK. (10 km)

,

2.8. čt

,

Ráno odjezd vlakem bez bagáže, která odpočívala v kempu k Dobšinské ledové jeskyni,kde jsme okusili zimu – 2° C v kraťáskách tričku a bundě (1 min. zimy 2 Sk).Cestou od jeskyně jsme jen těžko odolali vyfotit se s „pravým medvědem“,který pózoval u parkoviště pod jeskyní v pravé ovčí kůži s hlavou s neznámého zvířete za lidových 100 Sk Polaroidem, nebo za 30 Sk vlastním fotoaparátem.Od jeskyně jsme vyrazili směrem k údolí Velkého Sokola,ale aby cesta nebyla tak nudná pohrdli jsme značenou cestou a vyrazili přímo za nosem,výstup na hřeben tak drsný nebyl,ale sestup do údolí místy připomínal slaňování z dost vysokého skaliska,ale bez lana.Údolí Velkého Sokola snad uklidnilo i ty,co byli přístupovou cestou trošku znepokojeni a pochod stylu – kus potokem,po žebříku,po lávce a kousek po břehu dal zapomenout na předchozí. Po průchodu Sokola už stačilo proběhnout pár kiláčků po červená značce ke konečná stanici lanovky, pod lanovkou seběhnout do Dědinek, najít stany v kempu a začít se věnovat jídlu, kterého přes den nebylo dvakrát.Počasí přálo a proto proběhla i koupačka v Maše,kterou nám nezkazila ani cedule hlásající,že voda je nevhodná ke koupání,vše bez následků.Druhou noc v kempu zpestřili opět sousedi Slováci,kteří popili i dnešního večera a ten odvážnější útočil na auto policie,která pro to neměla pochopení a podle zvuku,který připomínal klepání koberců problém vyřešila použitím chvatů a hmatů sebeobrany a po pár ranách byl klid.(25 km)

,

2.8. pá

,

Hic od rána a po té co jsme chválili předešlého dne, jak se chodí bez batohů pěkně a že lézt po žebříku s batohem je sebevražda,nebo skákat po kládách v potoce s tím též na zádech je nerozum,jsme dokázali pravý opak,Nálepkové vodopády „na těžko“ šli projít také.Od vodopádů jsme pokračovali po zelené značce podél Bieleho potoka k Hornádu.Horké počasí nám přihnalo celkem solidní bouřku,kterou jsme přečkali nedaleko Sokolie doliny a blesky nelétaly opravdu daleko.Obloha,ale zůstala zatažená a pokračování na sebe nedalo dlouho čekat,po příchodu k Hornádu začalo zase pršet a ač nebyl zrovna čas na stavbu stanů počasí uspíšilo „nouzové bivakování“ v CHKO Slovenský raj.Večer bez deště a první hvězdy naznačily,že ani poslední den na Slovensku nebude špatně.(14 km )

,

3.8. so

,

Do SNV jsme se svezli autobusem,který nás pěkně povozil po okolí,ale nakonec nás do cíle dovezl. Otázka co dělat v SNV byla nad naše síly,muzeum zavřeli dřív než jsme ho navštívili a krom jedné svatby ve městě něco chcíplo,asi pes a čekání do večera na vlak bylo dooooost dlouhé ,ale vlaku jsme se dočkali,kupodivu přijel včas a poloprázdný.Do Prahy se cestovalo pohodlně, spící a ležící.

,

4.8. ne

,

Příjezd v 8:44 do Tábora,dík marathónu zpožděná 13,ale domu jsme dorazili všichni živí a zdraví. (736 km) Vlakem ujeto 1520 km,pěšky ujito +/- 124 km.


Dajána, Monička,smějící se Monča, Michala, Humpál, Homoj, Cvček, Sova, Zub a Čenda

]

[]